HUDBA - JEJÍ POSLÁNÍ ESTETICKÉ, SDĚLOVACÍ A PŘETVÁŘECÍ

Abd-ru-shin : Probuďte se! Rozhlédněte se! Naslouchejte v sobě! Jen to vám dovede otevříti cestu !

Th. Lips : Krásno je vše, co člověku prospívá.

E. Hanslick : Hudba sděluje život více než příroda.

J.W. Goethe : Sděluje kus života, který umělec přináší.

J. Guyan : Jejím úkolem je sdělit, co se děje v duši.

Kytice tónů chvějící se v prostoru, prostřednictvím své krásy promlouvá k citu člověka, daruje mu chvilku uklidnění, vzbouzí vzpomínky na okamžiky, které prožil. Klepe na cit člověka a tak podle síly tehdejšího prožití vybaví se nám obrazy krásné přírody, lesů, hor, nebo dojmy ze setkání s lidmi, poesií a uměním.

Při poslechu hudby, stejně jako ve filmu, promítne se sled událostí, jindy v mysli vyvstane již jen pouhá nálada provázející tehdejší prožití.

Proto je hudba součástí každé slavnosti , pobožnosti, aby nás niterně vzbouzela, uvolnila a připravila k příjmu síly ze stvoření a Pánova Slova, vzbouzela vzpomínky na náš světlý domov ve výšinách, posilovala touhu po čistých a ušlechtilých záchvěvech, které v nás Slovo vyvolává a které pak provází náš všední život.

Estetický cit krásy, který si osvojujeme prožíváním, patří k primárním duševním vlastnostem a krása by měla provázet každé naše jednání, myšlení a cítění.

Z tohoto dění poznáváme, že hudební asociační zákon styčnosti ( při poslechu hudby se nám vybaví zážitky prožité v dřívějším poslechu skladby ) je pramenem sdělovací schopnosti hudby. Sdělení mohou být z oblasti citového života člověka, jeho duševní dispozice, hloubka citu, letora a temperament, či sdělení o tom, co kolem sebe pozorujeme, krásy přírody, její nálady, touhu člověka po výšinách, čistotě, svobodě a volnosti.

Tento zákon je také pramenem přetvářecí schopnosti hudby. Sdělení je dobrým předpokladem pro přetváření. Hudební dílo nás přetváří tím, že nese poučení o životě a má vliv na praktický život. Každé pravdivé poznání nás přetváří a hudba k tomu účelu slouží.

Očisťuje ducha svou krásou a znovu probouzí v něm obsah Pánova Slova a tím jej vede k ušlechtilým projevům. Nese v sobě nesmírnou sílu citu a dovede povzbuzovat k činům. Příkladem je Wagnerův Parsifal, který nás přivádí ke Králi Králů, Synu Světla. Beethovenova 9. symfonie nadchne posluchače touhou po svobodě a je známo z dějin, že premiéra Auberovy opery "Němá z Portici" vyvolala národní revoluci v Belgii a vyústila v založení Belgie jako státu.

Hudba způsobuje iradiaci, překrývání jednotlivých oblastí působení. Estetický cit krásna ovlivňuje etickou ( mravní) stránku člověka. V pedagogické práci nacházíme obdobu těchto zákonitosti, kdy vzdělávací proces ovlivňuje výchovný a naopak. O těchto zákonitostech psal již Aristoteles, Herbart, Komenský, Dušek, jednotícího, všeobsáhlého poznání nám však dává celé dílo Abd-ru-shinovo: Ve světle Pravdy , Poselství Grálu.

Hudbu musí však duch přijímat prostě a pokorně, nesmí se zahledět do svého sebecitu. Pro takového člověka by byla hudba pouhým odreagováním se bez hlubšího dopadu. Je mnoho návštěvníků koncertů, kteří hudbu uznávají, ale nic v nich nezanechává, nejsou schopni z ní brát. Mezi jejich přístupem k hudbě a Poselství Grálu si můžeme učinit rovnítko. Uznávají Poselství jako správnou formu poznání smyslu života, zákonů a stvoření, ale obsah slov nežijí. My se však musíme dobrat jednoty formy a obsahu v celém našem žití, jinak budeme předkládat v blízké době soudu jen prázdné schránky našich duší, kov zvučící, zvon znějící, bez lásky, tepla a světla.

Nynější společenské řády staví hudbu do kategorie nadstavby. Jako prvotní rozvíjí základnu materiální, zajištění nejnutnějších potřeb obyvatelstva a tak jsme ve svém shonu za zajištěním hmotných potřeb dokázali rozvíjet pouze techniku, která nám denní starosti usnadňovala a věci duchovního charakteru jsme postavili na vedlejší kolej.

Umění, především hudba je součástí duchovních hodnot, provází veškeré dění ve stvoření, až do těch nejmenších detailů. Na příklad vyzáření ducha, jeho myšlení, cítění a jednání se nám objeví jako zvonivá melodie nebo disonující šramot. Naproti tomu modlitbu můžeme přirovnat ke krásné květině, intenzivně znějícímu tónu, nebo kytici paprsků znějících úrovněmi stvoření.

Hudba by se neměla vytrácet z denního života a neměla by sloužit ani jako kulisa doprovázející naši běžnou práci. Snížíme tak její schopnost působení a účinnost na minimum. Měla by být dostupná všem a měli bychom se ji naučit opět vnímat, aby byla obohacením našeho života a povzbuzením ducha k činnosti. Vždyť její krása hovoří k citu člověka. Ne však ve vlastním ukájení se a vznášení se, tak jak to píše Pán ve 2. díle Poselství Grálu v přednášce " Uctívání Boha":

"Tu a tam najde se ovšem ještě i člověk, kterému jihne duše v lese nebo na horách a který při tom dokonce i letmo vzpomene velikosti Stvořitele veškeré té krásy, kolem sebe. Ale Bůh stojí při tom daleko v pozadí. Člověku se otevírá duše, ale ne k jásavému vzletu do výše, nýbrž rozbíhá se doslova na všechny strany v blahu požitku."

To nám Pán připomíná o vyznavačích krásy přírody, platí stejně pro obdivovatele hudby, ani zde se nesmí člověk utápět ve vlastním požitku. Hudba má vésti k činorodé práci, která má být díkem Stvořiteli za umožnění vývoje, nám duchovním jiskrám v pozdějším stvoření za dovolení dokončení cesty k sebeuvědomění.