Alikvotní tóny

Udeřím-li na klavíru klávesu C, ozve se kromě tohoto tónu základního ještě celá řada tónů vyšších. Jsou to tzv. tóny alikvotní, parciální, částkové, vyšší harmonické ( aliquota pars - několikátá část ). Tyto tóny souznějí se základním tónem, protože struna se nechvěje jen v celku, nýbrž i ve svých částech, polovině, třetině, čtvrtině, atd. Tím vzniká nejen jednoduchá zvuková vlna tónu základního, nýbrž i vlnovky tónů alikvotních. Tyto vlnovky jsou menší a menší podle toho, kolikátým v řadě svrchních tónů je tón, jenž je způsobuje. Všechny tyto jednoduché vlnovky se spojí ve složitou vlnovku výslednou. Čím více alikvotních tónů souzní, tím bohatěji je členěna výsledná vlnovka. Tvar zvukových vln má pak zásadní vliv na barvu zvuku.

Neviditelné zvukové vlny můžeme přirovnat k viditelným vlnám, které se utvoří na vodní hladině, když do ní vhodíme kámen.Kámen určité velkosti a váhy způsobí vlny určité velikosti.

Výsledkem je vlnobití na břehu. Vzduch nemá hladinu jako voda, vrchu vodní vlny odpovídá zhuštění vzduchu, dnu vlny zředění vzduchu, vzniklé při postupu zvukových vln.

Každý tón se skládá z celé řady tónů svrchních, jako se bílá barva skládá z řady barev tvořících spektrum. Tato řada alikvotních tónů se též nazývá přírodním souzvukem, nebo stupnicích. Nižší tóny této řady tvoří souzvuk, akord, (1-7), vyšší (7-16), v sekundách vedle umístěných, tvoří zase stupnici. Počet kmitů jednotlivých tónů přirozené stupnice je v poměru přirozené řady čísel 1:2:3:4:5:6 a dále.. Druhý tón v této řadě má tedy dvakrát, třetí třikrát, čtvrtý čtyřikrát tolik kmitů jako tón první.

Řada alikvotních tónů na tónu C zní:

 

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

C

c

g

c1

e1

g1

b1

c2

d2

e2

fis2

g2

a2

b2

h2

c3

 

Nad těmito tóny znějí ještě další, ale těmi se nemusíme zabývat, protože tvoří zlomky menší než půltón. Některé vyšší tóny liší se také poněkud od našich dnes užívaných tónů. Tak 7. tón b1 je trochu nižší než malá septima, 11. tón fis leží mezi f2-fis2, je to poněkud větší čistá kvarta a l3. tón a2 je také trochu nižší, tvoří střed mezi malou a velkou sextou. Tyto nesrovnalosti jsou způsobeny tím, že v praxi používáme jednotné základní míry pro půltóny a celé tóny, kdežto v této přirozené řadě jsou poměry čím dále menší. Např. b1-c2-d2-e2-fis2 jsou v temperovaném ladění stejně velké sekundy, kdežto prvá z nich je největší 7:8 , druhá menší, třetí, ještě menší a čtvrtá e2-fis2 se blíží k půltónu. Je zde plno jemných rozdílů, kterých však hudba nemůže využít, nemohli bychom používat žádné klávesové nástroje, hra na takové nástroje by byla nemožnou pro velké rozšíření klávesnice postihující všechny nuance.

O existenci alikvotních tónů se přesvědčíme jednoduchým způsobem na klavíru. Stiskneme bez pedálu klávesu C, aby dusítko bylo zdviženo a struna volná, ale aby se tón neozval. Potom krátce , ostře a pokud možno rychle zahrajeme přirozenou stupnici od tohoto tónu nebo prvních 6-8 tónů, vše bez pedálu. Zahrané alikvotní tóny samy ihned zaniknou, jakmile jednotlivá dusítka dopadnou na své struny, ale současně se rozechvěje od nich uvolněná struna C. Kmity znějícího tělesa přenášejí se totéž na jiné, s nimiž jsou příbuzné a rozechvějí je.

Řadu alikvotních tónů lze sestavit na kterémkoliv tónu, neznějí však na všech nástrojích všechny nebo neznějí stejně silně. Tak vznikají různě složené výsledné tóny a různé barvy rozličných hudebních nástrojů.

Celkem lze říci, že zvuky, jimž alikvotní tóny chybějí nebo znějí jen slaběji jsou temné a prázdné. Zvuky s mírně znějícími alikvotními tóny jsou již plnější a příjemnější. Souzní-li hojně nižších alikvotních tónů je zvuk plný a sytý. Kde převládá základní tón, je zvuk rovněž plný a určitý.

Přírodní souzvuk potvrzuje důležitost tvrdého trojzvuku a dominantního septakordu i základních souzvuků, neboť prvních sedm alikvotních tónů je tvoří.